Sedím doma. Do zad hřeje slunce, které svítí na český mráz. Na zemi, která zažívá po mnoha letech, ladovskou zimu. Dokonce i v Praze bobují na Petříně, a já putuji zpět v čase, vracím se na naší vánoční pouť.
Vánoce ve světě se nám před lety, když jsme měli jen jedno škvrně, stali tradicí. Naplnit kufr auta vším, co je potřeba, včetně vánočních ozdob a hurá do světa.
Tento rok jsme měli poprvé místo kufru, garáž. V autě koupelnu, záchod, kuchyň a ložnici.
Rozhodnutí rodinné rady, tedy mojí ženy Lucie, syna Mikuláše, dcery Magdalény, psa Škubánka a mojí maličkosti bylo, že naše pouť vánoční bude podniknuta v obytném autě, a za teplem. Nejteplejší, po zemi dosažitelná, je Andalusie.
Volba auta u MM karavan padla na polointegrál, který nabízí plný standart, ale na rozdíl od alkovny, se kterou jsme byli v Chorvatsku, nemá takový odpor vzduchu, tedy i nižší spotřebu.
Při předpokládaném nájezdu 6000 km za 16 dní se každý ušetřený litr počítá.
Plán naší cesty byl maximální počet kilometrů na den- 600 km a rozfázovaný do mnohých zastavení, tak, abychom za 5 maximálně 6 dní byli na místě. Naším cílem byla Tarifa, nejjižnější místo Španělské Andalusie. Malé přístavní město z něhož vyjíždějí trajekty do Afriky, přesněji do Maroka.
Vyjížděli jsme 18.12.2020 ve večerních hodinách. Volant jsme natočili směrem na město Kostnici. S ohledem na pandemickou situaci jsme nesměli v Bavorsku zastavit. Naší snahou bylo dorazit do naší první zastávky, okolo půlnoci, což se nám nepovedlo, a to nejen kvůli jedné navigační chybě, ale také proto, že ne všechno se vždy vydaří, jak si přejeme. O tom jsme se ještě cestou několikrát přesvědčili.
Naší cestu jsme od začátku pojali jako pouť, a tak jsme jí taky plánovali. Z Čech vede nejslavnější poutní cesta Svatojakubská, která se za hranicemi napojuje na cestu do Santiga de Compostela. My jsme se rozhodli, držet se jí, alespoň v obrysech.
Naše první zastávka byla Kostnice, za neblahým osudem mistra Jana Husa, za našimi kořeny. V mlze vycházejícím z krásného Bodamského jezera jsme chodili městem, vzhlíželi k Impérii, na dům ve kterém zasedal koncil, který mistra odsoudil na hranici, a na dům ve kterém Jan Hus bydlel po dobu soudu. Chlad a sychravo nás zahnalo brzy do teplé náruče našeho domečku na kolech, kde jsme si udělali svačinu, kafe a vydali se na další štaci.
Do Švýcarska, k Ženevskému jezeru, domu Charlieho Chaplina, vidličce, kterou ztratil obr, a zapíchla se nedaleko pláže jezera. Nabrali jsme směr, neplacenými úseky, směr Vevey, malé město na jeho břehu. Dorazili jsme opět za tmy, prošli si vánočně nasvícené město, a s pomocí aplikace Park4night jsme zaparkovali nedaleko promenády. Ráno jsme se vydali okolo pobřeží za poznáním tohoto nádherného městečka, které se po mnoho let stalo útočištěm nejslavnějšího komika na světě, Charlieho Chaplina. Tato ikona si ve svahu nad městem vybudovala rezidenci, která se po jeho smrti stala muzeem. Město touto atrakcí žije a krom grafik, které lemují cestu do muzea, najdete i jeho sochu na promenádě a mnoho dalších odkazů.
Ve Švýcarsku jsme byli poprvé, moc na nás zapůsobilo, svým otevřeným, neutrálním, respektujícím a aktivním stylem života. Věřím, že se v ní dobře žije a na jejich obyvatelích je to poznat.
Nejen z výše zmíněných důvodů, jsme se zdrželi ve Švýcarsku déle, a tak jsme museli šlápnout na plyn našemu Rimoru, abychom stihli dojed do francouzského Lyonu, před zákazem vycházení, který v té době začínal ve 20 hod.
Po letech jsem zase prskal nad drahým mýtným na francouzských dálnicích, ale museli jsme si vybrat jestli šetrně, nebo rychle. Vybrali jsme si rychle a s tempomatem nastaveným na 110 km v hodině mířili do Lyonu. Toto město jsme zařadili do plánu z důvodu jeho architektonického bohatství, kterým se pyšní a taky z touhy střídat malá města, přírodu a metropole.
Trochu jsme podcenili velikost města, a hledaní příhodného kotviště pro náš, díky kolům na zádi, osmi metrový domeček, a zaparkovali ve 20 hod.
Po zralé úvaze jsme se dohodli, že ráno vyjedeme hned po uvolnění zákazu, obětujeme návštěvu města, které stejně naše děti nebaví, a vydáme se na západ Francie, k oceánu.
Ráno jsem si tedy přivstal a spícím městem vyjel za mořem. Po dalších 600 km jsme dojeli do Archaonského zálivu, kde jsme stáli na krásném místě, koukali se na moře. Archaonský záliv jsme vybrali nejen z důvodu dlouhých písečných pláží, ale hlavně pro Pilátovo dunu, která každým rokem pozře pár metrů vnitrozemí. U ní zažili nádherný západ slunce a večer. Děti sledovali v caravanu pohádky na televizi a my běhali s mojí ženou bosí v moři a smáli se stejně jako přes den naše děti.
Druhý den ráno, v dobrém rozmaru, a za svitu slunce vyplula naše posádka směr Španělsko. Hranice byly cca 150 km, a tak jsme se rozhodli, že ušetříme za mýtné, a peníze projíme v San Sebastian, filmovém zálivu nedaleko hranic. Teploty stoupaly ke 20 stupňům, a stejně tak naše nadšení. Ve chvíli největší radosti, že za hodinu budeme v zálivu, a v tričku budeme běhat po písku se ozvala rána. V zátočině vjel do protisměru řidič malého nákladního auta a urazil nám zpětné zrcátko řidiče. Začala anabáze ve které nám nejvíce pomohla místní francouzská rodina, bez kterých bychom se jen těžce domluvili, vše potřebné vyplnili.
Duchapřítomnost, a velká podpora ze strany manželů Marunových, majitelů MM karavan nám dodala odvahy, že vše má řešení, a protože se nenašel nikdo, kdo by nám pomohl s opravou, poprali jsme se s tím sami. Navečer jsme se na cestu ke španělskému Toledu vydali s alternativou. Vyndali jsme interiérové zpětné zrcátko, a pomocí lepenky na vánoční dárky, přilepili místo venkovního. S touto úpravou jsme odjeli celý zbytek naší cesty.
Příjemným překvapením bylo, že španělské dálnice, krom pár úseků nejsou zpoplatněny, a tak jsme se vydali vstříc dalším kilometrům.
V noci, v mlze a chladu jsme dojeli do Toleda. Pomocí aplikace jsme si našli místo na stání, a pod vlivem akčních zážitků, znaveni padli jako podťatý.
Ráno jsme se probudili do chladného a mlhou oplívajícího dne, nechtělo se nám z vyhřátého caravanu. Nedali jsme se nakonec odradit a vyrazili vstříc nádhernému kamennému městu vysoko nad ohybem řeky Tajo.
Z Toleda jsme vyjížděli 23.12. směr Málaga, nejrušnější letovisko Andalusie. Po necelých 500 km jsme zaparkovali na pláži, vedle dalších bydlíků, poslouchali moře, běhali v něm a spokojeně usnuli.
Ráno nás vyhnalo ven slunce a teplota okolo 15 stupňů, která během dne doputovala ke 20 st. Milé setkání s dalšími českými dobrodruhy, procházkou okolo moře a úlevou, že do cíle naší pouti je to jen necelých 200 km po pobřeží.
Roztočili jsme opět kola našeho domu, a jeli vstříc slunci a oceánu, směr Tarifa, místo, kde budeme trávit náš Štedrý den.
Cesta nás vedla krásnými výhledy na moře, na Gibraltar a poté, co jsme vystoupali na vrchol za městem El Cuarton, obklopeni větrnými mlýny jako připomínkou, že jedeme zemí jednoho poblázněného rytíře, rozprostřel se před námi oceán a nedaleká Afrika.
Tarifě, rspk, nedaleko ní, jsme na tři dny opustili camper, a ubytovali se v campu, v chatce, kde nás i našel Papa Noel, španělský ježíšek.
Tarifa je proslavená mezi lidmi, kteří propadli kite-surfingu a wind-surfingu, nádhernou (podle průvodců nejhezčí) mnohakilometrovou pláží při oceánu, nebo pozorováním delfínů a velryb. Z Tarify také, jak jsme už zmínili, vyjíždějí trajekty do jen 14 km vzdáleného Maroka.
Oceán má ke konci roku teplotu okolo 16 st. a slunce dokáže rozehřát zemi na 23 st..
Místo je vyhledávané pro vodní sporty, a fouká tam, a to hodně. Pocitová teplota je potom mnohem níž než ukazuje teploměr. Tři dny, které jsme měli určené pro Tarifu, nám utekly, a my jsme znovu naložili náš bydlík a vydali se na pozvolnou cestu domů.
Na cestu zpátky jsme zvolili trasu při pobřeží, abychom byli co nejdéle v teple, u moře. Náš plán byl oslavit příchod nového roku v Barceloně.
Vrátili jsme se do Málagy, zaparkovali na pláži, a na kolech si projeli rodiště Pabla Picassa, starý maurský hrad a nekonečnou promenádu s papoušky.
Jen na skok jsme se podívali na balkon Evropy v krásném, vánoční atmosférou dýchajícím městečku Nerja, a jeli dál vstříc Barceloně. Cestou k metropoli jsme s pomocí aplikace objevili krásnou zátoku, kde jsme parkovali vedle Čecha, který se rozhodl zůstat na jihu do konce zimy, věnoval nám slivovici a dobrou náladu. Moře a slunce nás zlákalo se koupat, vystoupat na přilehle skály a sosat blahodárné slunce.
Další naše zastávka byla sluncem zalitá, ale stejně tak i silným větrem, který znemožnil pohyb venku, a tak jsme se vydali k našemu novoročnímu cíli, Barceloně. S písní Freddiheo Mercuryho a Montserrat Caballé jsme vjížděli do mnohamilionové metropole. Zaparkovali u moře, sundali kola, nechali pejska hlídat náš dům, a vydali se do chladné Barcelony na slavnou Sagradu Familiu od Gaudího. Chrám, který na špicích svých věží nosí melouny nebo banány a působí, že se za deště rozpustí, je umístěn na náměstí, kde ho nelibě utiskují okolní domy. Kontraverzní svatostánek je sám obehnán ostnatým drátem, a tak jsme s trochou zklamání, ne ovšem nad stavbou, ale nad místem, kterého obklopuje, vydali zpět k našemu camperu.
Prokřehlí a unavení jsme přijeli k domečku, kde nás čekala další zkouška naší cesty.
Během oněch pár hodin, co jsme šlapali do pedálů, se pokusil někdo vkrást do bydlíku. Vylámali nám okno do ložnice, rozbili boční okénko u řidiče, a na přední kapotě zanechali podpisy tyčí. Náš největší strach byl o psa, který chránil náš dům, a také ho ochránil. Naštěstí se mu nic nestalo, a kromě starého tabletu, který byl schovaný pod polštářem, se nic neztratilo.
Ovšem nám začala nová anabáze s nahlášením škody, s přivoláním policie, a to vše 30.12. večer. Zase při nás stali naši andělíčci. Policie nám vyšla vstříc, my našli nové místo pro přespání s krásným výhledem na město.
Znova jsme se rozhodli, že si poradíme, že se nevzdáme, a hned druhý den jsme se vydali do hobby marketu, nakoupili plexisklo, silnou lepící pásku a po pár hodinách řezání, pilování, lepení a izolování jsme byli znova připravení jít vstříc novým dobrodružstvím. I v tomto případě je důležité zmínit součinnost manželů Marunových, kteří by byli ochotní přiletět do Barcelony a nenechat nás v tom.
Nás osud nás zavál k pláži u letiště, blízko pitné vody a záchodů. Zažili jsme díky tomu, překrásný západ slunce, a o půlnoci ohňostroj nad Barcelonou.
Krásny Nový rok a rozloučení se Španělskem.
Následující, první den v roce, jsme vyjeli do francouzského Avignonu. V nádherném městě u řeky Rhony jsme parkovali naproti Avignonskému mostu, prohlédli si Papežský palác a druhý den, brzy ráno, vyjeli na další štaci.
Vrátili jsme se znovu do Švýcarska, a to do Ženevy, města luxusu a hejna racků. Udělali si v bydlíku oběd, a pokračovali dál, na naší poslední lokaci, kterou byla rakouská část Bodamského jezera, kde jsme nocovali, a kde jsme také, stejně jako jsme začali naší pouť, uzavřeli.
Za celou cestu jsme do auta doplňovali vodu, na čerpacích stanicích, odpočívadlech nebo na místech, kde jsme nocovali. Odpadní vodu jsme vylévali na čerpacích stanicích, na místech pro to určených, stejně jako toalety. Takových bylo po naší cestě nespočet.
Díky solárnímu panelu jsme se nikdy nemuseli připojovat, nikdy se nemuseli omezovat. Plynové bomby jsme vypotřebovali tři.
Průměrná spotřeba se pohybovala okolo 12 litrů nafty, a kromě šrámu z boje o své místo a svoje zařízení, sloužilo auto, kterému se od této cesty říká Lukáš, bezproblémově.
Jen jak dopisuji poslední řádku, naložil bych, napustil, natankoval a vydal se vstříc světu. Obytné auto nabízí to, co nic jiného neumí, svobodu, ovšem přitom je nutné se připravit i na její odvrácené stránky.
Nic nás neodradí, a pláč dětí, když šly nešťastné spát do svých postýlek doma, se slovy, že chtějí zůstat v obytňáku, nás utvrdilo, že to stojí za to.
Zkuste to a už nebudete chtít jinak.
Lukáš Langmajer
